Tohle povídání nemělo vůbec vzniknout, respektive jsem chtěl nejprve zveřejnit starší věci, které mám nachystané nebo se snažím dopsat. Ale je to tak aktuální, že jsem se musel pokusit sepsat to hned.
Dnešek 30. května měl být poměrně obyčejný den, jen jsme měli dokončit sběr posledních pár bloků zeleného kiwi a měl to být jeden z mých asi posledních pracovních dnů pro HejWood a v Motuece. Abych trochu osvětlil, co se stalo, musím začít vyprávění dnem předcházejícím. Předcházejícího dne jsme se sešli za velice mrazivého rána na sadu, kde jsme den předtím téměř dokončili sklizeň. Jelikož nám ale předchozí den chyběly z nepochopitelného důvodu dvě bedny, museli jsme to dokončit až ráno. Jenomže jsme to kiwi museli trhat přímo „my“ - traktoristi a supervisor. Nemělo cenu hnát tam sběrače, a tak jsme si vzali sběrací deky a řádek dotrhali sami. I tak to byla velice rychlá akce, jelikož tam zbylo necelých 800 kg kiwi což je ve čtyřech lidech otázka několika minut. Měl jsem za to, že tímto celá sklizeň skončila. Ale ukázalo se, že jdeme vypomáhat ještě na jeden sad a tak je nutné opět převézt traktory na jiné místo. Převézt 10 traktorů a jednu ještěrku v pěti lidech, když ještě čtyři z toho přijeli vlastním autem, je akce jak vystřižená z filmu Kulový blesk. Převážet traktory bez kabiny asi v 6°C 5 km daleko za plného provozu není žádný med, zvlášť když se na to člověk nepřipravil lépe pořádným strojením. Po několikanásobném přesouvání z místa na místo byly nakonec všechny stroje na svých místech včetně nás i našich aut. Sbírat jsme ale začít stejně nemohli, jelikož i v jedenáct hodin a plného slunečního svitu byly na stromech stále v některých místech kusy ledu. Čekalo se tedy až kiwi alespoň částečně oschne. A v půl jedné se, i přes neustále zmrzlá místa, začalo. Ten den se toho stalo celkem hodně včetně toho, že jsem opět dvakrát zapadl s plně naloženým traktorem. Ale tentokrát jsem si musel stát pevně za tím, že to opravdu nebyla moje vina. Jet prostě s malým traktůrkem, který nemá na pneumatikách žádný vzorek a táhne za sebou 1600 Kg kiwi na trajleru, který se boří do bláta, prostě není jednoduché. Já udělal maximum, co jsem mohl, ale asi 3 metry před koncem řádku mu prostě došly síly. Je to nefér, jelikož já mám tenhle traktor s číslem jedenáct poměrně rád, není nejrychlejší, ale jako jediný má i nožní plyn, má uzávěrku diferenciálu a je to diesel, i proto ho ostatní nemají moc v lásce. Ale to jen proto, že ho neumí ovládat, o nožním plynu netuší a o uzávěrce ani nemluvě. Jenže mně se za všechnu moji lásku odměnil akorát tím, že už mě 4krát jako jediného nechal ve štychu a na pospas výsměchu. Ale to není teď úplně důležité, stejně jako to, že jsem evidentně snědl šáteček s kuřecím masem, který se z počátku zdál zcela sýrovo-houbový.
Kluci, jako vždy, trhali jak zběsilí a my jezdili s větrem o závod, ale blok se nám dokončit nepodařilo, přestože poslední traktory jsme odváželi za naprosté tmy asi hodinu po západu slunce za nesmírné zimy. Já měl více než kdy jindy už zcela bílé prsty, jelikož v nich většinou ke konci dne nemám už žádnou krev a ani cit. Celý tenhle chladný den a ježdění až do mrazivé noci nebylo rozhodně nic moc na mé už tak bolavé průdušky a rozjíždějící se kašel. Naštěstí to šéf zakončil tím, že zítra bychom to už měli opravdu dodělat, ale že se začne až po obědě, že pokud chceme, můžeme přijít v devět na jinou práci, ale že určitě nemusíme. To byla velice příjemná zpráva, kterou jsem se rozhodl nechat si projít hlavou.
Druhý den ráno jsem vstával celkem časně abych si případně připravil oběd do práce, a také proto, že tady nevyspávám, jelikož se snažím každý volný čas nějak využít. Oběd jsem nakonec obětoval telefonátu s Bárou, která se právě vrátila z půlročního pobytu v Kanadě a potřebovala si trochu ulevit z rychlého návratu do reality. Krom jejích rozporuplných pocitů, které při takovýchto návratech vždycky musejí přijít, jsme probírali i to, že já se rozhodně necítím zdravotně moc nejlépe, ale že na tu devátou do práce nejspíše půjdu. Její rada byla pochopitelně jasná. Stejného názoru byl pochopitelně i taťka, se kterým jsem chvíli před tím řešil technický stav mého auta. Ten při zjištění, že v domě mám asi jen o 5°C více než je venku (tedy jen pocitově, jelikož zde nefouká) a tam stále ještě téměř mrzne, prohlásil, že jsem prdlej, a že do práce bych chodit rozhodně neměl. Řekl jsem mu, že vím, že při nemoci bych měl zůstat doma v teple, ale že vzhledem k teplotním podmínkám, které tu panují, to stejně není možné, a tak je to jedno. A navíc ještě stále nejsem nemocný. Jak Báře tak taťkovi bylo beztak jasné, že se po vyslechnutí několikanásobných rad nakonec v duchu hlášky mé milované babičky, která vám vždy desetkrát řekne co máte dělat, ale nakonec to stejně zakončí „A mně je to jedno, dělejte si co chcete.“, budu řídit svým vlastním přesvědčením. A bylo to tak, při pozorování pomalu vycházejícího slunce a krátkého vnitřního rozhovoru sám se sebou jsem usoudil, že se nemůžu nechat přemoct leností a nejít, i když to nebylo jednoduché při pohledu na stále ještě zcela omrzlé auto a neustávajícího ranního kašle. Šel jsem. Jedno z prvních drobných rozhodnutí.
V práci mě šéf rovnou vzal s tím, že umím řídit van a nechal mě odvést jednu služební dodávku do servisu a druhou převést na jiný sad. Už v tu chvíli jsem byl rád, že jsem doma nezůstal. Nebyl jsem prostě obyčejný trhač jablek nebo traktorista. Přesto, že šéfovi v angličtině nerozumím, dělám většinou to, co on chce, někdy i něco navíc. A on to ví a oceňuje to. Po těchto krátkých projížďkách jsem se přidal k Nickovi, kterého zrovna moc nemusím od doby, kdy jsme spolu pracovali sami a on se projevil trochu jako hlupák a byl hrozně dotčený, že mu radí někdo, kdo ani neumí anglicky – ale radil jsem mu dobře, jak mi šéf dal za pravdu. Dělali jsme nějaké přípravné stavební práce na podpůrných konstrukcích pro kiwi. Přesto jak se na mě onehdy ohradil, kvůli mé neznalosti angličtiny se k němu nějak snažím stále najít cestu. Už i kvůli tomu, že jsme spolu posledních pár dní trávili nějaký čas v autě, jelikož jsem mu nabídl dopravu na vzdálený sad, kde jsme sbírali. Další z drobných rozhodnutí, kterého jsem litoval, ale toto ráno se to mělo změnit. Pokusil jsem se nahodit nějaké téma, které obvykle končí tím, že položím otázku, a pak už nemám nejmenší tušení co mi na ní odpoví. Nick je Kiwi (z Nového Zélandu). Tentokrát jsme se ale trochu chytli na kapelách a na tom, že je ze Zélandu těžké někam cestovat, a tak náš rozhovor obsahoval více než jen jednu mojí polovětu. Ve chvíli kdy jsme se domluvili, že mi nechá, nebo prodá lyže, to jsem úplně nepochopil, jsem už nepochyboval o tom, že bylo super ho vzít do auta, přestože mi nedával ani dolar na pekelně drahý benzín. A že jít dnes normálně do práce bylo nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat. Jelikož se mi začal rýsovat plán co bych mohl podniknout dál. Nad tím tu přemýšlím už dva měsíce a naprosto jsem do této chvíle netušil, teď se mi začínalo dělat jasno a přišlo mi, že se vše v dobré obrací, a že konečně naberu směr a začnu si trochu užívat. Měl jsem z toho rána prostě dobrý pocit.
Po obědě, který jsem zaplácl zbytkem toustu, který jsem měl v dodávce, jsem čekal na Nicka abychom jeli zase na sad dokončit sběr. Nick přišel pozdě, a ještě se zapáleným cígem. Tím ve mně znovu trochu probudil pocit, že byla chyba nabídnout mu vození na sad. Vyrazili jsem. Po cestě se jsem se trochu hbitě musel vyhýbat cisterně, která couvala do hlavní silnice přesto, že viděla, že jedeme. Nicka to poměrně hodně vyděsilo. V duchu jsem si pomyslel, jestli si o mně myslí, že jsem špatný řidič. Jezdím tady jinak velice opatrně, jsem stokrát lepší traktorista než on a nehodu jsem neměl od doby, co mám řidičák, tedy 12 let. Jedeme dál. Po nějaké době se blížíme k místu, kde se mělo odbočit na sad, já si nejsem úplně jistý a tak se ptám Nicka, jestli je to tahle ulice. On něco zablábolí ve smyslu, že jsem z toho pochopil, že spíš ne. Míjíme ulici a já jasně vidím, že to byla ta ulice, pár metrů za odbočkou už se připravovali sběrači. Hlavou mi v tu chvíli proběhlo, že možná psal šéf a máme ještě někam zajet, nebo že potřebuje někde něco ještě vyzvednout, což už se párkrát taky stalo. V zápatí Nick ukazuje na vzdálenou odbočku a já usuzuju, že tam chce asi zajet z jiné strany. Blížíme se k místu, na které Nick ukazoval. Nicku „Tady?“ zeptám se nejistě, jelikož z této vzdálenosti už poznávám, že se nejedná o cestu, ale jen o malý příjezdový prostor jednoho z domů. On mi potvrzuje, že ano. Dávám tedy blinkr doprava (tedy do protisměru) a chystám se odbočit, jenže Nick své potvrzení doplnil „jo tady se otočíme“. To snad né, my to přejeli, hlavou mi prolétlo, to je fakt blb, nejen že mě předtím nenechal správě odbočit, když jsem na to měl dost času, teď mi ještě ukazuje, abych se otočil na malém plácku v protisměru, přestože vlevo po naší straně (jezdí se tu vlevo) máme plac velikosti fotbalového hřiště, kde se otáčejí kamióny. Sahám po blinkru a zatáčím doleva. V tu chvíli se ozve obrovská rána. Auto poskočí do strany a čas se zastavuje. Ohlížím se. Vidím auto, které do nás narazilo už částečně z boku. Je červené, za volantem sedí žena, jsme stále ještě v pohybu. Hlavou se mi proženou všechna drobná rozhodnutí, která vedla až k tomuhle okamžiku. Čas se znovu rozbíhá. Myšlenky na to, že auto, které jsem ve volných chvílích dva měsíce přestavoval na „obytňák“, je odepsané, vystřídala realita a obava o zdraví ostatních. Nick se zdá být v pořádku. Po asi sekundovém zaváhání vybíhám z auta abych se podíval, jak je na tom žena z červeného osobáku. Už při příchodu nastává uklidnění, jelikož je jasné, že to tak vážné celé nebude. Žena vylézá z auta a je evidentně dost otřesená, ale v pořádku. Obrovská úleva, všichni jsou bez újmy na zdraví. Úlevu ale střídá drobné zoufalství, jak tohle sakra budu řešit. Téhle situace se bojím v Čechách, natož tady bez pořádné znalosti jazyka. Žena běduje nad tím, že to auto teď neprodá a je jasně přesvědčená o tom, že to byla moje chyba. Vysvětluje mi, že jsem dával blinkr doprava, a tak mě začala objíždět zleva, ale já zatočil doleva, že je to jasně moje chyba. Situace se zhoršuje, jednak nemám potřebné komunikační schopnosti, ale zároveň si nejsem naprosto jistý NZ zákony. V Čechách, pokud se nepletu, je objíždění vozidla zprava (tady tedy pro mě zleva) zakázané. A většina nárazů zezadu jsou vždy vinou druhého vozidla. Nick jen stojí a naprosto nic neříká, snažím se od něj pohledem vyžádat pomoc. Přichází další místní člověk. Snažím se oddálit rozhodnutí o vině a žádám ženu o její kontaktní údaje a uklidňuju ji tím, že mám pojištění. V jednu chvíli ale seberu odvahu a kuráž a snažím se ji vysvětlit, že to byla její chyba, že vím, že jsem změnil směr jízdy, ale že ona musí být stále opatrná, když jede vzadu a znovu se dívám na Nicka, jestli mi nějak pomůže. Ten dál jen mlčí. Je fakt divnej. Chlapíkovi, co dorazil, zcela nerozumím, zdá se však, že přes uznání mých slov o ženině opatrnosti přiklání vinu na mojí stranu a Nick se už tváří podobně. Znovu se ale snažím obhájit svoji nevinu. Žena při pochopení mého obvinění propadá v pláč a odmítá mi dát své údaje. Je mi jasné, že její údaje prostě potřebuju. Do toho celého zmatku mi volá Greg (šéf), nepřítomnost dvou ze tří traktoristů evidentně znatelně brzdí dokončení sklizně. Hovor odmítám a znovu uklidňuji ženu mým pojištěním a její pravdou. Po tom co mi napsala alespoň svoje jméno a telefon se ji znovu snažím přesvědčit o tom, že to byla její chyba a žádám Nicka o pomoc, tentokrát už jasným slovním vyzváním. Ten jen potvrzuje ženina slova o tom, že jsem změnil směr jízdy. Celý problém ale byl v tom, že já jsem si byl moc dobře vědom, že ten můj manévr byl zcela nešťastný a cítil jsem oprávněně provinile. Ukončujeme to tím, že musíme do práce. Auto naštěstí odepsané nebylo, bylo pojízdné a plně funkční. Odnesly to však výsuvné dveře, sloupek a přední dveře.
Od chvíle, co jsem tady začal řídit, si myslím, že lidé, co tu jezdí jsou hrozní řidiči. Není neobvyklé, že u silnice jsou odstavené pomačkané vraky aut. Když si zřizujete pojištění, tak si musíte zaplatit to úplně nejdražší, aby se pojistka vztahovala i na vaše auto a ne jen na auto poškozeného. Já si nakonec vzal to nejdražší, alespoň doufám.
Drobné rozhodnutí, které jsem udělal za poslední dobu, mě dovedly až k tomu, že všechny mé plány, které se za poslední dva měsíce rýsovaly a dnes se zdálo, že se vyjasnily, se ve vteřině rozplynuly. A místo abych koupil lyže a začal příští týden cestovat a snad i lyžovat budu řešit, jak se domluvím s pojišťovnou, kde a jestli vůbec si nechávat auto opravit, jak to dlouho bude trvat, jestli se to vůbec vyplatí a co potom. Na každé špatnosti se snažím najít něco pozitivního. Tady krom toho, že zjistím, jak tu fungují pojišťovny, zákony a vetší opravy aut, zatím nic nevidím. I když i to už je docela zajímavá zkušenost. Jen se mi teď ale nehodí ji prozkoumávat. Nicméně nějaká navazující pozitiva se v následujících dnech určitě objeví. A abych ten den zakončil tak, jak sem ho začal, udělal jsem si k večeři smažák a dal po dlouhé době pivko. Jelikož důležité je se z toho neposrat.
Comments