Tak jo, sedím zase v křesle. Je to zhruba týden, co jsem podobně trávil čas před letištěm v Aucklandu. Dobrá, není na tom podobného naprosto nic krom toho, že sedím a mám na klíně notebook. Jak jsem se ale dostal z kolečkového křesla z chladné noci na pohodlné křesílko v prosluněné klidné zahradě?
Po otevření domácího letiště jsem zamířil rovnou k odbavení. Neměl jsem elektronický check-in, a tak jsem to musel pořešit u samoobslužného automatu. Neměl jsem ani vytištěnou letenku, ale na to jsem si naštěstí vzpomněl při čekání před halou a při 45minutovém surfování internetem se mi na telefonu podařil udělat printscreen obrazovky s letenkou. Automat to naštěstí přijmul.
Na letišti je naprostý klid, aby ne je pět hodin ráno a vyřizují se zde pouze vnitrostátní lety. Klid je ale tak velký, že ani za přepážkou se nemají moc k práci, přestože už asi dvacet minut mají odbavovat můj let. Po prvním odmítnutí a několikaminutovém čekání se odhodlávám znovu a mladá sympatická slečna mě tentokrát už přijímá. Soustředím se na úsměv. Na můj úsměv, její jsem si už prohlédl při dlouhém čekání. Při soustředění zcela zapomínám na to, že moje zavazadla, která si zde podruhé na své cestě musím odbavit, mají poměrně hraniční hmotnost. Je to opět jeden z těch momentů, kterého jsem se obával, jelikož místní dopravce o váhových a rozměrových limitech poměrně často a zřetelně upozorňoval při jakékoli komunikaci. Zavazadla procházejí a slečna mi vystavuje palubní lístek a směřuje mě k mé odletové bráně. A pak že úsměv nepomáhá. Ne, že by teda obměkčil slečnu, která se na mě ve výsledku pořádně ani nepodívala, ale já měl o stres míň.
Od slečny jsem byl nasměrován ven z budovy letiště. Je to trochu divné, ale i ukazatele směřují ven. Jdu tedy po stopách šipek. Začíná mi být jasné, že směřuji k malé budově sousedící přímo s ranvejí. Je v ní ale naprostá tma. Procházím kolem malého vrtulového letadla a začínám tušit, že vnitrostátní let bude asi trochu jiná liga létání. Nedůvěřivě se blížím k zavřeným dveřím. Už se chci otáčet, ale nakonec se otevírají. Vcházím. Tma zůstává. Je to jedna velká místnost, kde jsou pouze sedačky. Odcházím na záchod pro vodu a trochu se opláchnout. Voda je hnusná. Zaráží mě to, ale přikládám to největšímu městu Zélandu a letišti a přecházím to, jinde bude určitě líp. Co mě ale hodně zaujalo je sportovní provedení vodovodního kohoutku. Fotím si ho a začínám přemýšlet o dokumentování „technických“ zajímavostí či odlišností u protinožců, určitě jich bude víc. (Po týdnu už vím, že bude.) Kohoutek zkoumám a snažím se přijít na to, jak funguje. Jsem zklamaný. Postranní řídítka nefungují na přidávání vody jako plynu na motorce, ale pouze na vysoušení rukou. Ale jo, i to je důmyslné.
Uvelebím se na jedné řadě předních sedaček a prohlížím si místnost. Objevuji rozměrový box letecké společnosti pro kontrolu příručního zavazadla s opět jasným nápisem 7 kg max. Tady jsem se kontroly bál nejvíce, zvlášť při pohledu na malé letadýlko mi dával váhový limit zcela nový smysl. Tento strach téměř odpadl s příchodem dalších cestujících, kteří měli obrovské kufry, a dokonce i kočárek. I když ten nakonec musel jít ještě k dodatečnému odbavení. Stevard ostatní jen obešel a nalepil jim na kufry nějaký lísteček. Ti si pak museli dát zavazadla do „kufru“ letadla sami. Stejně jim je pak jen vyházeli přímo na ranvej při přistání. Připadalo mi to, jak když letí s nějakým kámošem – „ty velký batohy si hoďte do kufru, v kabině není místo“. A tak proběhlo i celé odbavení, v podstatě jak nastupování do vlaku, zkontrolovaly se jízdenky a bylo.
Po nastoupení do letadla mě opět dohnalo moje speciálně vybrané místo. Seděl jsem opět hned za dveřmi, kvůli prostoru pro nohy. Ale tady to bylo jiné. Už při rezervaci na mě vyskočil velký dotazník a varování o tom, že musím pro tuto pozici být schopný splnit určitá kritéria. Krom toho, že mi musí být víc jak 18 let a dokážu uzvednout 35 kg těžké nouzové dveře, jsem se také zavázal k tomu, že dokážu vyhodnotit venkovní podmínky a na základě nich vypustit lidi z letadla či nikoli. Těch podmínek tam byla celá řada. Pro mě nejzásadnější a asi nejkontroverznější bylo: „přesně rozumět a konat dle pokynů posádky“. U tohoto bodu je jasné, že jsem musel lhát a ne jednou. Poprvé při vybírání místa, kontroly letenky, placení letenky. A když se mě na to ptal i automat na letišti, už to bylo trochu divné, ale pokračovalo to. Milá slečna u odbavení, stevard při příchodu do letadla, dokonce i bezpečnostní kartičku na sedadle s pokyny jsem měl speciální a proběhlo i jakési školení stevardem, než začal do mikrofonu informovat zbylé pasažéry. Elektronicky to odsouhlasit nebyl problém, horší bylo odkývat to lidem. Ale tvářit se, že vím, co lidi říkají a že jim naprosto rozumím, jsem se dostatečně naučil při studiu v Dánsku. Jak jinak tam přežít s žalostnou znalostí angličtiny. Teď to může vypadat, že jsem naprostý ignorant, a že nerespektuji bezpečnostní opatření, či dokonce ohrožuji životy lidí na palubě. Přiznávám, že určitá nervozita mě zaplavila při každé otázce na tenhle „paragraf“, zvlášť na konci celého procesu, kdy už toho bylo vážně moc. Ale proboha, kdybych si připustil, že je to opravdu důležité, co odsouhlasuji, tak připouštím i to, že se něco stane, a to jsem si tedy vážně připouštět nechtěl. Let byl nakonec, i přes malé letadlo, velice klidný a probíhal za nekonečně dlouho vycházejícího slunce. Díky sedadlu, s výhledem orientovaným na východ, mi ta hodina a půl utekla velice rychle. Celou dobu jsem seděl s foťákem a napjatě čekal na ten správný okamžik, jelikož se od samého vzlétnutí zdálo, že to musí přijít každou chvilku. Seděl jsem a užíval si famózního výhledu, když mě v jednu chvíli oslovil stevard podávajíce mi obrovský čokoládový muffin a minerální vodu: „Mr. Winter?“, zeptal se. Trochu nevěřícně jsem na něho koukal a nejistě odpověděl: „Yes“. „To je pro vás“. „Opravdu?“ Stále jsem moc nevěděl, proč jsem jediný, komu dal nějaké jídlo. Ujistil mě, že je to opravdu pro mě a zmínil něco o nějakém balíčku. Vzápětí mi to celé došlo. Proboha, vždyť já jsem si k tomuhle letu speciálně připlatil služby navíc kvůli tomu, že jsem měl strach, že nestihnu letadlo v Anglii, nebo v Singapuru a chtěl jsem si zajistit možnost přerezervovat let. Nakonec jsem pořídil nějaký balíček Maxi, kde toho bylo spoustu, včetně možnosti přepravit mé těžké zavazadlo, které bych si stejně musel přikupovat zvlášť a vyšlo by to finančně nastejno. Jenomže tyhle dvě výhody nebyly jediné, které balíček obsahoval, bylo tam zahrnuto i jídlo na palubě. To, že jsem nakonec dostal „jen“ muffin a vodu, bylo velice milé, jelikož mě dopředu emailem informovali, že na mém letu jídlo i přes zakoupený balíček nebude. Ale úplně to nejradostnější v tom balíčku, na co jsem se od samého zakoupení moc těšil, byla možnost trávit čas ve VIP salónku v Aucklandu. Bylo mi totiž jasné, že po 30 hodinách letu mi přijde velice vhod se v klidu uvelebit v pohodlném křesle, v příjemném prostředí a možností jídla a pití zdarma. Už jsem si i hledal, jak to tam bude vypadat a těšil se na to, jak si tam užiju to své 5 hodin dlouhé čekání mezi navazujícím letem. Teď jsem seděl v letadle s muffinem v ruce a prolétlo mi hlavou za co já jsem ten salónek nakonec vyměnil v jakém prostředí a jakém křesle já, místo VIP, skončil. Jo, v tu chvíli se mi nehonilo hlavou nic jiného, než jaký já jsem pitomec. Ale co na tom, v takových chvílích se vždy jen musím usmát nad svou hloupostí, jelikož mě to vždy upřímně pobaví. Díky mé zapomětlivosti to nakonec dopadlo trochu v duchu „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“ 😊. S neskutečně dobrým muffinem jsem si dál užíval nádherného výhledu a byl připravený nafotit krásné fotky. Přes poškrábané okénko letadla (které jsem trochu poškrábal i já filtrem na objektivu :/) fotky nakonec nebyly žádný zázrak, ale scenérie to byla naprosto epická. Celé to vygradovalo až chvíli před přistáním v Nelsonu. Slunce prosvítalo mezi mraky a prodíralo se mezi vrcholky hor až k mořské hladině. Přivítání Jižním ostrovem nemohlo být famóznější. V tu chvíli jsem věděl, že jsem tu správně.
Přistáli jsme na malém letišti a po malé rampě jsme seběhli přímo na ranvej a odpochodovali do přistávací „haly“. Jo, je to spíš taková skromná budova velikosti průměrného vlakového nádraží. Tady začínala moje druhá část cesty za prvotním bydlení na Zélandu. Před odletem jsem trochu náhodou získal nezávisle na sobě víc kontaktů na stejného člověka. Což mi nakonec kompletně změnilo moje plány a vlastně celý pobyt na Zélandu. Tím člověkem je Honza Šulák. Naši rodiče se dobře znají, někteří mí přátelé ho dobře znají, ale my jsme se prakticky vůbec neznali, maximálně jsme se viděli kdysi v mládí. Později jsme ale zjistili, že toho máme společného víc, než se mohlo zprvu zdát. Honza žije již 12 let na Zélandu, a tak mi do začátku dohodil práci u nich na sadě. K tomu ale až později. Nyní bylo potřeba se nějak dostat k němu domů. Do Nelsonu jsem letěl právě kvůli tomu, že asi 50 km odtamtud má Honza se svojí ženou Martinou barák. Je až neuvěřitelné, s jakou ochotou se Honza zhostil toho mi pomoci. Sdělil mi, že v podstatě nemám moc šanci se z letiště dostat k nim bez vlastního auta, a že by mě rád vyzvedl, ale jelikož přiletím v pátek ráno, budou oba v práci. Nakonec to ale Honza celé vymyslel pěkně lišácky ještě před mým odletem, a sám to i náležitě ocenil. Ještě před odletem mi přišla tato zpráva: „Moje žena by tě vyzvedla na letišti, a pak bys počkal u ní v práci a já bych buď vyrazil, kdybych měl „díru“ v práci, nebo pošlu kamión a on tě vezme ke mně do práce. Naplánuju, abych měl něco pro kamion do Nelsonu. Cha, to jsem to vykoumal. :-D“ V tu chvíli mi to moc nedávalo smysl a absolutně jsem netušil, co můžu čekat. Ale přišlo mi to neuvěřitelně ochotné a milé. Ještě v průběhu letu mi přišla fotografie kamiónu s textem: „Tohle je tvoje taxi.“.
Na letišti jsem vůbec nevěděl, koho mám hledat, jelikož k tomu jsme si nic neřekli, ale s poměrně velkou jistotou mě oslovila žena: „Ty budeš Jára. Ahoj, já jsem Martina“. Jo, neomylně poznala Čecha. Před letištěm jsem si z vozíku, který přivezl malý traktůrek, vzal svoje zavazadla, byla to taková obdoba klasického letištního pásu se zavazadly, a vyrazili jsme k ní do práce. Cestou mě ještě zavezla do pekařství, kde jsem si mohl koupit něco k jídlu. Jasně, koupil jsem si jen to, na co šlo ukázat (forma mojí první anglické komunikace) a bylo po nákupu. Nakonec to vše proběhlo podle plánu i s tím, že mě předem odhadli na vegetariána. Marťa mě odvezla do práce, tam mě vyzvedl kamión, dovezl k Honzovi do práce, a ten mě odvezl k nim domů, kde mě čekala vegetariánská bramboračka, pes jménem Kolombo a extrémně přítulný kocour. Se slovy, chovej se tu jako doma, mě Honza vyložil a odjel zpět do práce. Zaplavila mě vlna příjemných pocitů. Bylo to neuvěřitelné, jsem na Zélandu v podstatě u cizích lidí, kteří mi nechali celý svůj barák, připravené jídlo, připravený vlastní pokoj a veškerý komfort. Prolétlo mi hlavou, jak jsme se v hospodě s kamarádem náhodně dostali rozhovorem k Honzovi a já se ho v návaznosti na to rozhodl kontaktovat. Jo, pro začátek to nakonec nedopadlo vůbec špatně 😊.
Comments